Dream {Ch.L}

2. Ginny

Dneska mám po práci sraz se svojí kamarádkou. Nemáme na sebe moc času. Po střední škole kdy jsme spolu trávili každý den jsme se na vysoké odloučily ale naše přátelství stále trvá. Davidovi jsem to řekla už včera večer tak snad to v hlavě udrží, vzdělanec.

„Notak holka, hola domů přeci tu nebudeš spát" vyruší mě z opravování písemek dětí má milovaná kolegyně.
„To už je čas jít? Moc se omlouvám Margaret nějak jsem se zapálila do toho opravování že jsem ztratila pojem o čase" zasměju se a začnu si balit zbytek testů do kabelky domů. Vezmu svůj kabát z věšáku a následuju svojí kolegyni pryč z budovy školy. Před budovou se rozloučíme. Čeká nás víkend. Volno. Sice pojedu k rodičům ale tak snad si trošku odpočinu.
Nasednu do svého auta a vydám se do kavárny kde máme sraz s Wendy.

Je tady už. A to nejdu ani pozdě. No nevadí. Dokonale upravená. Černý kostýmek, nablýskané lodičky, ladící zlaté šperky. Prostě slečna dokonalá. Aspoň z venku. Znám jí už dlouho, celou její minulost. Přeju jí že se ze všeho dostala a je teď tam kde teď je. Dělá na ministerstvu zahraničí takže zastihnout jí aby měla čas je domluvená schůzka na půl roku ne-li déle dopředu.

„Ginn" usměje se a hrne se mě obejmout.
„Wendy" oplatím jí a obejmu.
„Vypadáš krásně a spokojeně" usměju se. Jen se rozzáří.
„To nestojí za řeč, ale děkuji mám se skvěle a můžu říct že se i tak cítím" usměje se. Jo holka konečně pravý úsměv.
Objeví se u nás mladík, nadiktujeme mu naše objednávky a on spokojeně odejde.
„Ale copak ty?" Nesnáším tuhle větu. Po tolika letech jsem se naučila že jí to asi ani říkat vše nechci. Sice by se mi snažila pomoct ale vím že by jí to přišlo jako malichernosti.
„Ale tak žiju, práci mám, kde bydlet taky, jíst taky mám co. Nemůžu si stěžovat" pousměju se.
„Ale ty cestovatelko mluv " pobídnu jí.
„Ale tak to víš že už nejsem s Adamem ne?" Kde je ten dort?
„Jo něco si mi říkala tehdy to telefonu, všimla jsem si tvých příspěvků na sociálních sítích " přikývnu.
„No tak on nebyl pro abych cestovala za prací, nejraději abychom se usadili a založili rodinu. Ale já cítím že ještě ne ještě někde tam venku na mě něco čeká " usměju se vždy jsem jí podporovala a podporovat budu i nadále i když si hodně krát myslím své. Ale Adam se mi nelíbil. Že začátku to vypadalo že našla polovičku k sobě ale později se ukázalo že to je snad muž s mozkem dítěte.
„Ale teď jsem se náhodně setkala s jedním cizincem, málem sebe i mě polil kafem. Začal se mi omlouvat že tam bloudí už hodinu a nemůže najít to kam musel jít. Tak jsem se ho zeptala kam chce jít a on ve finále šel za mnou" bože. Aaa můj dort, konečně.
„A přeskočila jiskra?" Zeptala jsem se
„Ale jdi někam s jiskrou" zasmála se.
„Takže si se s ním vyspala?" Já to věděla. Nemusí to ani říct a je mi to jasné.  Mám na to miliontý smysl.
„A jak se má Dave?" Upije ze svého šálku.
„Jo dobrý, pozdravuje tě" raději si narvu další kousek dortu do pusy.
„Ozval se mi... Opět " vydechne smutně.
„Ne to má další nový číslo? Kolikáté už? Milionté..." Opět a zase tenhle krypl. Když se ho zbavila byla sice zničena ale čas to zahojil. Jenže on jí nenechá na pokoji a minimálně jednou za měsíc jí kontaktuje a pokaždé z jiného čísla. Magor no.
„Neodpověděla jsi doufám " zeptala jsem se. Zakývala hlavou že ne. Pila zrovna svoje kafe.
„Ne blokla jsem ho" řekla. Vím že jí to vždy otevře ty rány a vrací opět tam do dob minulých.
„Zlato to je dobře" pohladím jí po ruce.
„Ach bože máš krásnou manikúru" změní téma a začne si prohlížet mé nehty.
„Díky"
„Jo vyskočila na mě vzpomínka, dívej " podala mi telefon. Před deseti lety. To jsme byly ještě mladé.
„Často si na ty časy vzpomenu jak jsme se snažili do sebe nadrtit látku a jiný" usměje se. Jo svým způsobem mi to chybí ale na druhou stranu nechci si opět prožít to co tehdy. I když asi teď se opět ke všemu schyluje opět.

„Nemáš číslo na nějakého psychologa" zeptám se.
„Mám. Co se děje?"
„Nevím asi syndrom vyhoření " pousměju se.
„Ale prosimtě na to jsme ještě mladý a prací nezkažený, tolik. Prosimtě vždyť kolik let nám ještě zbývá do důchodu" zvedá mi náladu.
„Hodně" pousměju se
„Fajn pošlu ti ho, pokud nezapomenu, kdyžtak si písni" usměje se. Přikývnu. Po dalších pár konverzací, po dopití kávy a dojedení dortíků jdeme zaplatit a před kavárnou se naše cesty rozdělí.

Dojedu domů. Bolí mi nohy z těch bot.
„Gin" ozve se hlas Davida.
„No?" Zkopnu z nohou lodičky.
„V kolik ráno vyjedeme?" Zeptá se...
„Tak aby jsme tam na oběd byli" řeknu. Snažím se přijít na to o co se snaží.
„Dobře" sedí u televize a sleduje zprávy.
„Jedl si?" Otevřu lednici kde nic není. Už zase.
„Jo, bylo to dobrý" a já budu o hladu.
„Ale jestli nechceš nemusíš se mnou jezdit " řeknu. No spíš nechci aby vyjídal mamku.
„Ale rád pojedu" no jasný.
„A tady stejně není co k jídlu" zasměje se. No kdybys to všechno nesežral sám...
Odeberu se do sprchy. Doufám že ještě zůstala nějaká teplá voda. Nesnáším tenhle panelák. Málo kdy vyjde teplá voda pro všechny, nevím jak ale je to tak.

Už v pyžamu si jen nanesu krém na obličej a ještě zasednu k testům abych to měla co nejdříve za sebou a nemusela to dodělávat v neděli večer na poslední chvíli.

Klíží se mi u toho už oči snad to mám všechno správně a nic jsem popřípadě nepřehlédla. Zalehnu do postele. Ani nevím kdy šel Dave spát a je mi to jedno.