The Smell Of Cigarettes [CZ]

28. kapitola

Elizabeth

Seděl v mém pokoji. Pohled upíral na zem. Ruce měl položené na kolenech. Mlčel. Zírala jsem na něj. Nepřetržitě jsem na něj zírala a čekala na slova, která se stále nechystala vyjít z jeho úst. Mohlo uplynout deset minut... vlastně mohlo uplynout klidně i dvacet. Nezajímala jsem se o čas. Nezajímala jsem se o nic jen o Willa a jeho promluvení, které mělo přijít každou minutou.

Bála jsem se. Bála jsem se, protože až teď, v tomhle momentu, v téhle chvíli, jsem si uvědomila, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Absolutně nic. To, že je mu osmnáct, kouří a je do sebe hodně uzavřený, nestačí. Na více než půlroční kamarádství je to vlastně hodně málo.

Posadila jsem se vedle něj. Hlavu udržoval skloněnou. Všimla jsem si, jak si nervózně pohrával s prsty. Dívala jsem se na něj a trpělivě čekala. V pokoji se rozléhalo ticho. A pak mě něco napadlo. Byla jsem já vůbec připravená znát pravdu? Byl právě tohle ten správný okamžik dozvědět se o Willovi všechno, co přede mnou hodně dlouhou dobu tajil? Ale na tohle bylo pozdě. Hlavní bylo, že Will byl připravený. Já mám za úkol jenom poslouchat... ne, vylévat si duši.

''Jsi první člověk, kterému to řeknu,'' promluvil tichým, nalomeným hlasem. Polkla jsem. Nechtěla jsem na sobě mít tu obrovskou zodpovědnost prvního člověka, který se o tom všem dozví. Pozorně jsem ho sledovala a očekávala pokračování, ale on si místo toho jen vložil hlavu do dlaní. Začínala jsem být zoufalá. Chystala jsem se mu říct, že jestli ještě potřebuje čas, dám mu ho a může mi to říct kdykoliv jindy. Ale on mě předběhl. Vrátil hlavu do předešlé pozice, ruce opět položil na stehna. Všimla jsem si jeho zarudlých očí. Bylo to, protože si je párkrát promnul rukama nebo se mu v nich začínaly tvořit slzy? Nemohla jsem z nich spustit oči a přála si, aby nezačal brečet. Protože kdyby se rozbrečel... nepřežila bych to.

''Je to dost dlouhý příběh,'' oznámil mi a otočil se na mě tak, aby perfektně viděl každý milimetr mé tváře. A já jsem viděla každý milimetr té jeho, ale stejně jsem nemohla spustit zrak z jeho očí, které se zdály tak lesklé a červené.

''Začalo to...,'' zkousnul si ret. Vypadalo to, jako by se hluboce zamyslel. ''Pravděpodobně hned po mém narození. Byl jsem nechtěné dítě. Omyl. Průser. Zklamání. Nikdy jsem nedostal tu rodičovskou lásku, kterou každý potřebuje. Toužil jsem po jejich pozornosti, které se mi ale nikdy nedostalo. Všechno, co jsem udělal, bylo zbytečné. Snažil jsem se být perfektní. Myslel jsem si, že to po mě chtějí. Ale nechtěli. Nechtěli po mně nic. Možná jenom to, abych je nechal být, abych je neobtěžoval mou přítomností. Dětství jsem strávil u různých chův, které se mě po jednom dni vzdávaly. Začal jsem být hodně živý a dělal jsem potíže. Jen jsem chtěl pozornost mých rodičů. Přál jsem si, aby mě potrestali, aby mi vynadali, aby prostě něco udělali. Pouze jsem chtěl, aby mě měli rádi. Ale oni ke mně láskou nikdy neplanuli. Tohle ale nikdy nepostihlo mého bráchu, Tylera. Pamatuješ si, když ses bez mého dovolení dívala na tu fotku?'' zeptal se mě. Souhlasně jsem kývla hlavou a napjatě poslouchala dál.

''To byl on.'' Na chvíli odvrátil pohled, ale když se na mě znovu podíval, přála jsem si, aby to nikdy neudělal. V tom momentu jsem si byla jistá, že v jeho očích jsou slzy. Strašně jsem si přála zmizet. Nevidět ho, jak se je snaží zadržet... zatím úspěšně. Ještě před pár hodinami, dny, bych dala cokoliv za to poznat jeho emoční stránku, ale teď, když jsem ji poznala, jsem si ze všeho nejvíc přála ho takhle nevidět. Protože pohled na něj, poslouchání jeho slov, mě ničilo a bolelo.

Vší silou zadržoval všechny slzy, které se mu snažily prodrat z očí. Dařilo se mu to. Zhluboka se nadechl a pokračoval, ''Tyler byl vždycky ten syn, kterého si všichni přejí. Milý, hodný, usměvavý, chytrý, sportovec a podle mých rodičů perfektní... vlastně i podle mě byl perfektní. V dětství jsem si to o něm ale nemyslel. Žárlil jsem. Nenáviděl jsem ho. Přál jsem si, aby nebyl, abych byl já ten starší syn a on ten mladší... nebo v tom horším případě jsem si přál, aby se vůbec nenarodil, abych se narodil pouze já. Ale jeho to nezajímalo. Nezajímalo ho, že se k němu chovám odporně. Nezajímalo ho, že ho nemůžu vystát. Vždycky tady pro mě byl. Nikdy se nenechal odbít. Zajímal se o mě. Učil mě. Všechno, co umím, mě naučil on. Měl se mnou trpělivost. I přes to, že ho mí rodiče stále brali jako prvního a já se musel hodně snažit, abych přestal žárlit... prostě jsme se postupem času hrozně moc sblížili.'' Nespouštěla jsem z něj oči. Všechny jeho slova mě naprosto pohltila a já o něm konečně věděla něco víc. Něco uvnitř mi ale říkalo, že to není všechno, že to horší teprve přijde, že tohle je teprve zahřívací začátek.